Jak se stát scénáristkou navzdory dyslexii

1. Co se Ti vybaví, když se řekne dyslexie?

Když se řekne dyslexie, snad stejně jako tenkrát cítím zmatení. Zmatek. Rozpolcenost. Ambivalenci, se kterou se člověk tak nějak neustále vyrovnává. Když jsem se jako malá po různých „vyšetřeních“ začala dovídat, že mám dyslexii, a tedy že to, proč se mi některé věci nedaří správně, rychle, plynule atd., má svůj důvod, nevěděla jsem docela, zda je to dobře, nebo špatně. Zda se mi má ulevit, nebo přitížit.

Sledovala jsem tedy okolí a snažila jsem se to nacítit z něj a zjistila, že každý to vnímá úplně jinak. Někdo jako výhodu, někdo nevýhodu, další jako známku hlouposti. A jiný naopak známku vysoké inteligence. A že těch výkladů má dyslexie vlastně hrozně moc. Dnes se mi zdá stejně nepostihnutelná a tím nakonec krásná. A skutečně myslím, že tu má na světě své místo, své poslání, možná právě v tom ho udělat pestřejším a zábavnějším.

2. Kdo nebo co Tě přivedlo ke čtení a literatuře navzdory dyslexii?

🧲 Čtení a knihy mě vždycky magnetizovaly.

📰 Mám vzpomínku například na dědečka sedícího za obrovskými, doširoka rozloženými novinami se stránkami hustě popsanými těmi nejtitěrnějšími literami.

📖 Nebo na obrovskou a těžkou pohádkovou knihu „Mahulena, krásná panna” i na svou počínající pohádkovou knihovničku vedle postele, kterou jsem stále ještě neuměla číst, ale nemohla jsem se dočkat, až budu moct.

Čtení, noviny, knihy mi vnukaly pocit skrytého poznání celého světa. Fascinovaly mě všechny pohádky a nemohla jsem se nabažit, pokud mi byl někdo ochoten předčítat jejich příběhy.

Měla jsem dojem, že se v nich ukrývá veškerá moudrost.

Přála jsem si všechny ty knihy, co jich snad má svět, jednou přečíst a být moudrá, spravedlivá a dobrá. Tedy šířit kolem sebe a ve světě klid a mír. Protože jsem měla pocit, že nesnáze v životě vznikají z nedostatečného poznání.

A čtení pro mě znamenalo mít kouzelnou hůlku právě k veškerému lidskému vědění, které většině nesnázím předejde a zbytek vyřeší.

3.  Co bys vzkázala klientům DYS-centra i jiných poradenských zařízení, kteří jsou školou povinní a někdy se cítí čtením a psaním i školou dost zchvácení?

Vzkázala bych jim a moc bych si přála, aby si našli to své! To jedinečné ono, co je rozvášňuje, povzbuzuje a vyvíjí. To ono, pro co každé ráno s nadšením vyskočí z postele a stráví nad tím třeba celé hodiny. A drželi se toho! Rozvíjeli to! Sytili se tím a nepouštěli to z obezřetnosti v žádném momentu jakéhokoli konání. Protože to je to ono, na čem hlavně záleží!

Aby byli šťastní, užívali si život a těšili se z něj. Ne, aby si jej zaplňovali trápením a starostmi, to nikdo nechce a jistě tu nikdo z nás pro nic takového na světě ani není.

Věřím, že když se naše pozornost zaměřuje na ty silné, kladné a milované stránky, člověk pak neztratí zbytečně sám sebe. Nenechá se rámovat tím, co mu nejde, nebo co by měl umět, vědět, dělat líp. Nenechá si zadusit tu svou jedinečnou jiskru, protože si ji dobře sytí a naopak neustále i přes obtíže nalézá a prohlubuje právě tuhle jiskru a tím i sebe sama, i protože si všechno to, co je zrovna teď „zmáhavé“, dokáže vztahovat k tomu, co má tolik rád či ráda.

Život pak zkrátka, tak nějak celkově přináší větší radost a smysl, když člověk (nejen ze sebe) těží především to dobré.

Jestli můžete, prosíme podpořte spolu s námi na DONIO vydání Katčina komixu.