Úžasní dyslektici a jejich profese – recenze knihy

Chcete-li se nad tímto tématem více zamyslet, vřele doporučujeme knihu The Bigger Picture Book of Amazing Dyslexics and The Jobs They Do britských autorek, které mají s dyslexií osobní zkušenost. V knize vyzpovídaly 45 pět dospělých s dyslexií a 18 expertů, kteří se profesně věnují problematice dyslexie. Knihu psaly pro čtenáře s dyslexií – odstavce jsou tedy stručné, občas se mění velikost i barva písma, texty nejsou nijak obsáhlé, avšak myšlenkově a informačně nesmírně nabyté, obohacující a inspirativní.

Autorky shromáždily lékaře, herce, podnikatele, návrháře, bloggery, novináře, divadelníky, produkční, policejní seržanty, vědce a představitele mnoha dalších profesí a všem položily stejné otázky. Hned první se ptala na největší výzvu spjatou s dyslexií. Další se pak zajímaly o úspěchy, radosti i prohry a nezdary anebo účinné strategie zvládání studijních i každodenních povinností. Jedna z nejpozoruhodnějších otázek se tázala na to, co by respondenti vzkázali svému mladšímu já.

Příběh každého dotazovaného byl trochu jiný, měl jiné zázemí, zvolil si jinou profesi. Kromě dyslexie měli však společné to, že navzdory překážkám, s nimiž se v dětství setkali, si našli své místo v životě, byli profesně úspěšní, dávali najevo radost z práce, které se v současné době věnují. Vícekrát v rozhovorech zaznělo, že si své silné stránky a talenty prosadili přes pochyby a nejistoty okolí, bez ohledu na školní výsledky, jež naznačovaly spíše nezdary, bez ohledu na komentáře učitelů, kteří jejich ambice zrazovali.

To nás vede k dalšími společnému rysu, který se v rozhovorech zástupců různých profesí i rozličných oblastí lidského vědění ozýval opakovaně. Ve školách naráželi na to, že čtení a psaní byly klíčové nástroje zpracování informací. Jejich způsob přemýšlení a učení byl pokládán za deficitní, bylo jim dáváno najevo, že nejsou-li stejní jako ostatní a nepodávají stejné výkony stejným způsobem jako ostatní, pak jsou neschopní a nedostateční. Přestože se jedná o dospělé, kteří studovali před dvaceti, třiceti i více lety, komentáře odborníků v závěrečné části knihy i zkušenosti z běžné praxe bohužel stále do značné míry rezonují se zážitky, které popisovali tito „obdivuhodní dyslektici“, jak je řečeno v názvu knihy.

Přemýšlení různými způsoby, radost z odlišností, hledání různých cest ke stejnému výsledku, objevování talentů a rozvíjení jiných než tradičních akademických znalostí pokládají za důležité. To jim pomohlo profesně uspět, nikoli známky na vysvědčení a ze školních testů. Přitom v rozhovorech vůbec nezaznívá rezignace na učení. Naopak, důraz je kladen na celoživotní poznávání. Na učení, které má mnoho různých forem a je klíčovou cestou v dalším rozvoji a budování kariéry. Současně však padají i zmínky o tom, že tradiční školní přístupy někdy tuto touhu i potřebu učit se svými hodnotícími a výkonovými postupy ubíjejí, což lze pokládat za významné nebezpečí pro každého žáka, ale i pro společnost obecně.

Jak uzavírá poradenský pracovník Mike Fleetham: „Naší [myšleno školského systému] silnou stránkou je rozmanitost – to svět potřebuje!... Musíme děti připravovat na jejich budoucnost, ne naši minulost... Cílem je všechny děti připravit tak, aby uspěly v životě, v práci i učení.“

Do jaké míry tyto ideály korespondují s realitou školní výuky a požadavky, s nimiž se ve školách setkáváme? Kolik z našich klientů může s klidem říci, že toto ve škole zažívají?

Možná zde uvedené myšlenky vyznívají až příliš kriticky. Patrně je to tím, že kniha donutí čtenáře přemýšlet, obzvlášť pohybujete-li se celý profesní život ve školství a pracujete s klienty s dyslexií. Na druhou stranu lze v publikaci nalézt mnoho inspirace, optimismu a skvělých námětů na práci s klienty. Mohou se hodit pro poradenskou práci obecně, ale také pro kariérové poradenství, obzvlášť při diskusích s našimi klienty.